Pavel Řezníček je český surrealistický básník a prozaik. Po maturitě (1959) pracoval v několika dělnických profesích, někdy na vojně 1961 - 1963 se dostal mezi české surrealisty, což ho velmi ovlivnilo. Po absolvování povinné vojenské služby se přestěhoval do Prahy, kde se podílel na vydávání samizdatového surrealistického časopisu Doutnák. Jeho tvorba byla do roku 1989 na indexu zakázaných knih. V této době pracoval v několika manuálních zaměstnání. Po roce 1989 pracuje na poště.
Do literárního světa vstoupil v roce 1965, když v brněnském divadélku Konvence uvedl své surrealistické pásmo Ďáblův ocas je bicykl, složené z básní André Bretona, Benjamina Péreta, Salvadora Dalího a Tristana Tzary.
Celá jeho tvorba je výrazně surrealistická a je psána metodami klasického pojetí surrealismu.
Vedro
novela
autor svoje Vedro charakterizuje jako „jakýsi pseudovědecký výzkum“
začal na něm pracovat za parných červencových dnů roku 1983 a dokončil jej v mrazivém posledním prosincovém dnu 1985
vedro, které tehdy Řezníček prožíval, se zde stalo hlavním hrdinou jeho vyprávění
své vyprávění uvedl P. Řezníček ve Vedru do tvaru, kterým se hlásí a zařazuje nejspíše k tradici české fantaskní prózy
ve Vedru si Řezníček vytváří svůj vlastní, svébytný svět
autor si pohrává s jazykem výrazněji než v předchozích textech, nalézáme zde slovní hříčky, neologismy i úryvky z japonské konverzační idiomatiky
Vedro prochází, plíží se v nejrůznějších podobách (např. jako obrovská karamela, lidská postava, mazlavé mýdlo či jakýsi maglajz)
Vedro je všudypřítomné, vše ovládající a zbavující logické úvahy
Vedro rozkládá obvyklý společenský pořádek a způsobuje naprostý chaos a rozvrat
Řezníček si vymýšlí co nejneobvyklejší situace a postavy
setkáme se např. s Jaroslavem Foglarem „sedícím na větvi a pískajícím na dubovou píšťalu, s Charlesem Bukowskim dloubajícím se v nose
toto dílo autor přeplnil aktéry, které postavy moc nepřipomínají; jsou to spíše loutky, kterými autor sám pohybuje např. Utonulá ze Seiny, obchodník Niemals, solicitátor Hněvsa, pokrokář Kranzschangel atd.
postavy často vystupují jako pouhé nástroje nebo prostředky řeči; postavy jsou živé, mrtvé, ze dřeva, z prášku…
postavy si mezi sebou ubližují, provádějí různé neplechy, prožívají trable…
největší potíž všech je, ale právě VEDRO
celou knihu ale vlastně nevím co to vedro je, nebo jak vypadá; až na konci se dozvíme, že je to „stará králičí kožka, prolezlá červy a přibitá na vrata stodoly“
román končí vlastně tím, že zjistíme, jak vlastně vypadá vedro, že je ohlašovatelem nebo ohlašovatelskou hvězdy Nemesis
ale Vedro to pomotalo, protože hvězda Nemesis přináší zimu a tato katastrofa měla přijít až za 13 milionů let; šlo zpátky na vrata a chcíplo
celá kniha vyznívá absurdně
Žádné komentáře:
Okomentovat