Lehkovážný přístup Brazilců k obchodnímu jednání

Jelikož oficiálním jazykem Brazílie je portugalština, je také v obchodních jednáních upřednostňována, i když spousta obchodníků ovládá angličtinu nebo španělštinu. Drobné chyby se však tolerují a oceňuje se snaha učit se portugalštině. Ovšem při jednání na vyšší úrovni je pochopitelně nutné raději použít služeb tlumočníka. Vhodně také působí, pokud je alespoň část propagační dokumentace v portugalštině. Pokud jsme ale nuceni zvolit druhý jazyk, je rozhodně lepší angličtina než španělština.

Na předem domluvenou schůzku je samozřejmě nejvhodnější dostavit se včas, většinou se však toleruje pozdější příchod o 10 až 15 minut. Pro obchodní jednání je vhodné vzít si oblek, bílou košili (pokud je jednání na nižší úrovni, lze i s krátkým rukávem) s vázankou. V oblasti Amazonie je košile s krátkým rukávem běžná i bez saka a vázanky.

Pokud obchodního partnera oslovujeme, je obvyklé jej oslovovat křestním jménem, případně i s funkcí, kterou zastává. Příjmení bývají mnohočetná a častokrát nelehce vyslovitelná. Po úvodním představení je zvykem výměna vizitek, které mohou být i v angličtině, nejlepší jsou však vizitky dvojjazyčné - v portugalštině a v angličtině. Přičemž se na vizitkách nepoužívají akademické a vědecké hodnosti.

Samotná jednání bývají vedena spíše zdrženlivě. Jelikož jsou Brazilci seriózní obchodníci a dávají přednost dlouhodobým kontaktům (zejména s cizinci), je postup jednání založen především na osobním kontaktu. Oproti jednání s evropskými partnery, je vše velmi pomalé. Jednání se většinou také protahují z důvodu neochoty Brazilců se rozhodovat. Proto je pro českého obchodníka nezbytné mít dosti trpělivost.

U smluv je důležité co nejpodrobnější formulování a hlavně písemně. Na ústní dohody není spolehnutí. Pokud opravdu chceme uspět na brazilském trhu, je nutné mít na paměti, že Brazilci rádi projednávají obchodní otázky při posezení u pracovního oběda nebo večeře. Pozvání do rodiny bývá většinou neobvyklé, pokud k němu však dojde z důvodu zvláštních sympatií a důvěry, je vhodné přinést malou pozornost pro hostitelku.

Nejvhodnější doba pro obchodní schůzku je mezi desátou hodinou dopolední a polednem (případně odpoledne, po patnácté hodině). Při plánování obchodní cesty je také nutné si ověřit, zda na daný termín nepřipadá nějaký celostátní nebo místní svátek.

Pro udržení efektivních, dlouhodobých a dynamicky se vyvíjejících obchodních vztahů, je nutný přímý kontakt s brazilským trhem. Bez osobního kontaktu je to zcela nemožné.

Díky teda

Stěžuji si. Protestuji. Vztekám se, ležím na zemi a mlátím do ní pěstičkami.
Ze své zlosti se musím vypsat a vy, kteří to čtete, si to odskáčete místo těch, kteří se dopouštějí bezpráví na bezmocných ženách.
Jsem na soustředění ve Španělsku. (Pokud chcete závidět, tak teď je ta správná chvíle). Zatímco v Česku mává Děda Mráz hůlkou mrazilkou o sto šest, já se opaluji v bikinách a užívám si moře. Skoro. Kromě toho, že denně strávím dvě a půl hodiny na kajaku, hodinu v posilovně nebo na běhátku a hodinu ve vířivce. Takže když se to sečte a přičte se k tomu odpolední siesta, lépe řečeno odpolední sesunu-se-na-gauč-totálně-vyčerpaná a příprava jídla, můj den je u konce a na nějaké válení na pláži můžu zapomenout.
My holky jsme v menšině. Je nás tu pět, zatímco kluků minimálně dva a půlkrát tolik. Kouč nás takticky rozdělil do tří apartmánů, které jsou od sebe vzdálené přes celé město. Máme dvě auta. Takže proč si asi stěžuju, hm? Jasně, my holky bydlíme na samotě proto, aby kluci nemuseli poslouchat naše kvákání. Díky teda! A na auto nárok nemáme proto, že 1) buď je nás málo nebo 2) bydlíme blízko fitcentra, kam se denně vydáváme mučit své tělo činkami nebo zevlovat na internet. Bydlet „blízko“ znamená bydlet ve vzdálenosti půl hodiny pěší chůze. Takže si představte, jak každý den ujdeme minimálně hodinu. Kdybych neměla nic na práci, tak klidně. Ale …
Tak jsme se tak domluvili, že nás kluci každý den v 7 hodin vyzvednou, abychom nemusely chodit po tmě pěšky (navíc ten den hrozně pršelo). Když se řekne každý den, tak se to má sakra dodržet! Sbalíme si věci a čekáme, dáme si čokoládu a čekáme. Nejdříve čekáme naštvaně, potom už čekáme rezignovaně a odevzdaně. A dočkaly jsme se? Ne. Kluci na nás zapomněli. Ano, oni zapomněli, že mají v týmu holky, o které mají pečovat a o které se mají starat. Které mají každý den v 7 hodin vyzvednout, protože ty křehké květinky nemají právo na vlastní auto. A na které mají být hodní. Kdybyste na našem místě čekali omluvu, tak se jí nedočkáte. To, že kluci zapomněli na naší existenci, je náš problém a máme sakra držet hubu a krok a nestěžovat si, a nohy taky máme, tak si do posilovny můžeme dojít samy. A teď se kluci zamyslete: co byste dělali, kdybychom měly auto my a odjely jsme bez vás? Jasně, my bychom nezapomněly. Ale kdyby přeci jen, tak s tituly, kterými nás označíte, můžeme snášet vajíčka nebo produkovat bio mléko.

Pavel Řezníček- Vedro

Pavel Řezníček je český surrealistický básník a prozaik. Po maturitě (1959) pracoval v několika dělnických profesích, někdy na vojně 1961 - 1963 se dostal mezi české surrealisty, což ho velmi ovlivnilo. Po absolvování povinné vojenské služby se přestěhoval do Prahy, kde se podílel na vydávání samizdatového surrealistického časopisu Doutnák. Jeho tvorba byla do roku 1989 na indexu zakázaných knih. V této době pracoval v několika manuálních zaměstnání. Po roce 1989 pracuje na poště.

Do literárního světa vstoupil v roce 1965, když v brněnském divadélku Konvence uvedl své surrealistické pásmo Ďáblův ocas je bicykl, složené z básní André Bretona, Benjamina Péreta, Salvadora Dalího a Tristana Tzary.

Celá jeho tvorba je výrazně surrealistická a je psána metodami klasického pojetí surrealismu.

Vedro

novela

autor svoje Vedro charakterizuje jako „jakýsi pseudovědecký výzkum“

začal na něm pracovat za parných červencových dnů roku 1983 a dokončil jej v mrazivém posledním prosincovém dnu 1985

vedro, které tehdy Řezníček prožíval, se zde stalo hlavním hrdinou jeho vyprávění

své vyprávění uvedl P. Řezníček ve Vedru do tvaru, kterým se hlásí a zařazuje nejspíše k tradici české fantaskní prózy

ve Vedru si Řezníček vytváří svůj vlastní, svébytný svět

autor si pohrává s jazykem výrazněji než v předchozích textech, nalézáme zde slovní hříčky, neologismy i úryvky z japonské konverzační idiomatiky

Vedro prochází, plíží se v nejrůznějších podobách (např. jako obrovská karamela, lidská postava, mazlavé mýdlo či jakýsi maglajz)

Vedro je všudypřítomné, vše ovládající a zbavující logické úvahy

Vedro rozkládá obvyklý společenský pořádek a způsobuje naprostý chaos a rozvrat

Řezníček si vymýšlí co nejneobvyklejší situace a postavy

setkáme se např. s Jaroslavem Foglarem „sedícím na větvi a pískajícím na dubovou píšťalu, s Charlesem Bukowskim dloubajícím se v nose

toto dílo autor přeplnil aktéry, které postavy moc nepřipomínají; jsou to spíše loutky, kterými autor sám pohybuje např. Utonulá ze Seiny, obchodník Niemals, solicitátor Hněvsa, pokrokář Kranzschangel atd.

postavy často vystupují jako pouhé nástroje nebo prostředky řeči; postavy jsou živé, mrtvé, ze dřeva, z prášku…

postavy si mezi sebou ubližují, provádějí různé neplechy, prožívají trable…

největší potíž všech je, ale právě VEDRO

celou knihu ale vlastně nevím co to vedro je, nebo jak vypadá; až na konci se dozvíme, že je to „stará králičí kožka, prolezlá červy a přibitá na vrata stodoly“

román končí vlastně tím, že zjistíme, jak vlastně vypadá vedro, že je ohlašovatelem nebo ohlašovatelskou hvězdy Nemesis

ale Vedro to pomotalo, protože hvězda Nemesis přináší zimu a tato katastrofa měla přijít až za 13 milionů let; šlo zpátky na vrata a chcíplo

celá kniha vyznívá absurdně

MIMO ZONU/ OUTSIDE

Jak již název napovídá, výstava je tvořena fotografiemi autorů tvořících mimo zónu oficiální kultury 70- 80 let minulého století. Kurátor výstavy Dušan Šimánek říká“ Od začátku jsem myslel na přímou fotografii bez manipulace a konstrukce, v níž jde hlavně o subjektivní pohled fotografa určujícího podobu snímku, pouze výřez reality“.

Koncentruje se na výtvarnou nefigurální tvorbu a vybral si díla například od Bedřicha Holomníčka z cyklu cesty. Tyto snímky mě velice zaujaly, všechny jsou focené z auta a za cesty. Vždy je u nich jedním slovem popsáno nebo naznačeno o co se na fotce jedná, nebo kde je právě focena. Snímky podle mého nejsou moc kvalitní, ale zachycují určitou část reality konce minulého století, a to bylo také Šimánkovým zájmem.

Další prvek v jeho hledáčku je užívání minimalistických forem, kde jde o omezení obrazové skladby na co nejmenší počet prvků. Z toho důvody si vybral díla od Daniela Horníčka z cyklu Kulisy Města, kde se fotograf zaměřil na vrata (dalo by se říci dveře)- fotky byly strohé, ale to se naopak od minimalistických fotek dá čekat. A také musím dodat, že v té době, protěžované oficiální fotografie, bylo nutno nějak přebít, zlomit, tehdejší fotografové se snažili něco změnit a fotit sice obvyklé věci ale neobvyklým způsobem, jak by to nikoho jiného nenapadlo. A to se jim podle mého povedlo.

Irena Stehli a její Pražské výlohy (1976-94), jsou též originální, koho by v té době napadlo fotit výlohu s toaletním papírem, nebo práškem na praní vyskládaném do pyramidy. Když už nic musela lidi nějak pobouřit, ohromit, zaujmout, ale každopádně její fotografie nezůstaly bez povšimnutí.

Pan Šimůnek podle mého chtěl poukázat na to, jak se mladí nastupující fotografové v 70 letech snažili o nové uchopení fotografické tvorby, které je odlišovalo od starších fotografů a také oficiálně protěžované fotografie.

Výstava se mi v celku líbila, i když kdybych fotky viděla jednotlivě, tak si třeba povím“ jakej patlal to fotil a proč si fotil výlohu?“. Ale v kontextu v jakém jsou fotky uvedeny se dá dost dobře pochopit, proč jsou tahle malá dílka a celkově i výstava Dušana Šimůnka tak zdařilá.

Kamarády si (ne)vybíráme

Některé kamarády, spolužáky, kolegy či spolutrpitele si prostě nevybíráme. Okolnosti nás občas donutí trávit více či méně času s někým, s kým byste rozhodně být nechtěli a kdo vám není ani trochu sympatický. Já jako sportovec tak musím trávit celé dny a týdny ve společnosti různých lidí, z nichž některé mám ráda, s jinými na kratší čas vyjdu, a s těmi posledními nevydržím v jedné místnosti. Pokud je potkám na závodech, pozdravím je a dál si jich nevšímám. Horší je to na soustředění, kde není úniku. A úplně nejhorší je, když se vám nastěhují do pokoje nebo apartmánu. Já jsem za prvé holka, za druhé mám ráda růžovou a za třetí jsem (na sportovce) neuvěřitelně líná. To znamená, že nemám ráda zejména vidláky z Kounic a hyperaktivní lidi, a naopak oni mě. Všechno vám hned objasním.
Kluci z Kounic mluví jazykem, který nemá nic s polečného s češtinou. Slova a věty kódují tak, aby jim normální lidi z Čech nerozuměli. „Rožni, horek, ruky, debili“ a podobné výrazy jsou naprosto nerozluštitelné, a ve chvíli, kdy se vám to konečně povede, na ně máte totální averzi a to takovou, že když v Praze v tramvaji potkáte někoho, kdo evidentně mluví moravsky nebo ještě hůře ostravsky, máte chuť na něj začít řvát: „Tady jsi v Praze, tak mluv česky!“ Další dvě věci, které na Kouničákách nesnáším, jsou: domácí zavařeniny a sláma, která jim čouhá z holínek (v překladu: chovají se jako neuvěřitelná, ale opravdu neuvěřitelná prasata).
Druhá skupina lidí, která mi vysává krev, jsou hyperaktivní šílenci. Muška, která kromě dvoufázového tréninku na kajaku a dobrovolné posilovny nebo běhu odchází do fitka s hláškou, že se jde jen protáhout, a vrací se za dvě hodiny totálně vyřízená, podle mě není normální. Nebo náš trenér, který místo aby stál na břehu a byl rád, že ze sebe nemusí dělat šaška v dešti, bouřce, sněhu a mrazu, odjede všechny tréninky s námi a ještě při tom zničí všechny členy reprezentačního družstva. David, pro kterého skončí sezóna stejně rychle jako začne, proto, že si užene minimálně zánět okostnice.
Možná si říkáte, proč to dělám? Proč nesedím doma na zadku? Já si to občas říkám taky. Ale i když „trpím“ ve společnosti šílenců, alespoň vím, že když je venku deset stupňů pod nulou a řeka zamrzá, nikdy v tom nejedu sama.

Mládí je něco, co mají jen mladí a čeho by jen staří dovedli moudře používat.

Mladí lidé ještě mají život před sebou. Vůbec ani nepřemýšlí nad tím, co být starý všechno obnáší.

Život velmi rychle uteče a každý jednou zestárne. Mládež staré bere jako ty, kteří už mnohé prožili. Někteří k nim vzhlížejí s úctou, protože mají za sebou mnoho zkušeností. Nechávají si od nich radit, protože staří jsou také moudřejší a opatrnější. Ti, co se chovají ke starým lidem arogantně, jsou přeci jenom lidé, kteří si stále neuvědomují, co je čeká, a že jednou také zestárnou. Nevnímají, že momentálně mají něco cenného - mládí.

Najednou ale zestárnou a pak teprve zjišťují, že vše uteklo moc rychle. A vše co prožili, by nejraději vrátili zpátky. Vždyť, co starý člověk zmůže? Hbité pohyby jsou pro něho obtížné, protože jej vše bolí. Neustále jej rozum přivání na otázky, kolik dní života mu ještě zbývá. Pak teprve začíná vzpomínat na své mládí, které se zdá být tak nedávno. Určitě by se tolik nehonili za svou prací a trávili by více svého času se svojí rodinou, přáteli a všemi blízkými. Svůj život by si více užívali a to s pevnou hlavou.

Staří lidé mají po svých zkušenostech jiný pohled na svět. Pořád se ve svých myšlenkách vrací do minulosti. Poté vše srovnávají s dnešním světem a dnešní mládeží. Trochu si na ně postěžují, někdy oprávněně, a poučí je, že za jejich dob bylo vše jinak. Problém je, pokud staří nemohou nikomu důvěřovat nebo nemají nikoho, kdo by je měl rád. Zoufají nad dnešním bezohledným světem plným nepochopení a propadají pocitu osamělosti. I ve stáří by lidé měli žít šťastně a spokojeně se svými rodinami, které je mají rádi. Neměli by být nepochopeni, ani osamělí a už vůbec by si neměli myslet, že jsou na obtíž. Přeci jsou to jen lidé, kterým tenkrát také bylo dvacet.

My mladí máme život stále ještě před sebou. Jednou poznáme, co to je být starý člověk.

Přátelství a láska na inzerát

Poslední dobou se mnoho lidí uchyluje k hledání partnera přes inzerát. Lidé se v dnešní seznamují hůře než dříve. Mezi svobodnými často bývají lidé s určitým handicapem nebo lidé, kteří tráví spoustu času v práci a trpí nedostatkem času pro cokoliv jiného, než je práce nebo dokonce i studium. Pokud si nenajdou partnera mezi svými kolegy, dostávají se do problémů. Pro většinu lidí je velmi těžké obětovat svou práci proto, aby si zašli někam do klubu nebo jen tak mezi společnost. Proto pro ně inzerát není až tak špatný nápad. Je pravda, že v inzerátu je navíc určitá šance se vyhnout trapným nedorozuměním. Platí to ovšem jen tehdy, pokud člověk do textu napíše pravdu i o tom, co mu není zrovna příjemné (například, že nepatří mezi nejštíhlejší typy, apod.). Protože se muži většinou dělají úspěšnými, lepšími a silnějšími, ženy jsou skvělé a krásné, ale skoro žádný z nich nepošle svojí fotografii, protože prý žádnou nemá.

V písemné komunikaci je jedinou výhodou to, že člověk má spoustu času na sestavení slov do vět tak, aby byl výsledný efekt co nejvyšší. Obě strany si proto většinou vytvoří mylnou představu báječného člověka plného pochopení a citu.

Dnes se stejně už více uplatňují internetové seznamky než inzeráty v novinách. Protože na většinu inzerátů nikdo neodpovídá. Člověk by totiž musel opravdu svými větami okamžitě někoho zaujmout. Nebo by musel narazit na někoho, kdo je stejně tak zoufalý a ještě k tomu odvážný, aby se ozval. Šance tu většinou bývají mizivé.

Internetové seznamky na tom jsou opravdu o mnoho lépe. Tam lidé mohou komunikovat více. Mohou dát o sobě více informací nebo hledat svého partnera podle svých požadavků, které od protějšku očekávají. Jenže největší problém seznamek je v tom, že inzeráty čtou nejen ti, kteří se doopravdy chtějí seznámit. Většinou jde hlavně o muže, kteří se chtějí jen pobavit. Psaní na seznamce je pro ně jen velká legrace, kterou si krátí dlouhou chvíli, proto většinou bývají velmi komunikativní. Někdy jde i o skupinku lidí, kteří společně vymýšlejí, co odepíšou. Nebo může jít o člověka, který je dokonce zadaný nebo se léčí z předchozího vztahu. Dokáže si romanticky povídat, vylévá si srdce, ale nikam dál to nespěje. Proto je třeba si několik prvních schůzek dávat někde na veřejných místech a nenechat se zvát do bytu nebo na výlety do přírody. Hlavně je třeba počítat s případným zklamáním.

Taková věc záleží opravdu na velikém štěstí. Protože jen malá většina inzerátů je opravdu solidní. Pravděpodobnost, že právě přes inzerát člověk potká někoho, s kým prožije kus života je opravdu malinká. Na světě je takových lidí velmi málo. V moderní době mají lidé totiž velký strach z podvodníků a podobných lidí.

Daniel Defoe

Z Německa se do anglického Yorku přistěhuje obchodník jménem Kreutznauer. Angličané však jeho jméno neumějí vyslovit, a tak si ho, jak je jejich zvykem, poangličťují na Crusoe. Ten se brzy ožení a má třetího syna, který dostane jméno Robinson. Otec chce, aby vystudoval a stal se státním úředníkem. On však touží po kariéře námořníka. Rodičům se to však nelíbí a zakazují mu to. Už pro osudy jeho dvou bratrů Jakuba a Tomáše. Ten první padl v bitvě proti Španělům jako voják, o druhém se rodina vlastně nikdy nedozvěděla, co se s ním stalo. Robinson dokonce utrácel veškeré své kapesné tím, že chodil po krčmách, platim námořníkům alkohol a nechal si vyprávět vymyšlené příběhy z jejich cest. Když na to otec přišel, zabavil mu kapesné a nechal ho pracovat v rodinném obchodě. Po nějakém čase si Robinson opět získal otcovu důvěru a kapesné mu bylo postupně vráceno. Robinson dokonce jezdil na obchodní cesty. Na svůj sen stát se námořníkem ale nikdy nezapomněl. Když na jedné obchodní cestě potkal svého přítele ze školy, Martina, který mu nabídne, aby s ním a jeho otcem, který vlastní loď vezoucí obilí, jel do Londýna, neodolá a bez požehnání rodičů odjíždí. Po osmi dnech plavby je však zastihne bouřka neobvyklé síly. Kapitán dává vyhodit mnoho pytlů obilí přes palubu, aby se nepotopili, ale ani to nepomohlo a loď se po několika hodinách potápí.
V Londýně se Robinson seznámil s kapitánem lodi, která pluje mezi Guineou a Londýnem. Kapitán mu vypráví o nádherné a bohaté zemi. Robinson zatouží poznat to místo a žádá kapitána, aby ho vzal s sebou. Ten tak učiní. Loď je však přepadena piráty. Několik mužů včetně Robinsona je zajato a později prodáno do otroctví, ostatní jsou ubiti.
Pán, kterému Robinson slouží si ho oblíbil a proto ho ani nepodezříval, že by Robinson mohl plánovat útěk, který mu nakonec vyšel. Byl zachráněn Portugalskou lodí plující do Brazílie. Zde si Robinson spolu se svým společníkem založí plantáže. Chybějí jim však otroci, a tak se rozhodnou si pro ně dojet přímo do Afriky. Protože má ale Robinson smůlu, loď ztroskotává na útesech a Robinson je jediným, kdo vyvázne živ. Doplaví se na neznámý ostrov, který pojmenuje ostrov Zoufalství. Zde je donucen naučit se přežít, bez jakýchkoli,,předmětů civilizace''. Dokonce si i ochočí několik zvířat Po dlouhé době zde na pláži objevuje lidské stopy. Jsou to stopy lidojedů. Robinson uteče s jejich obětí a ukradne jim tak potenciální večeři. Protože se to odehrálo v pátek, Robinson naprosto nenápaditě stejně nazývá zachráněného Pátkem. Ten je velice učenlivý, a tak ho Robinson brzy naučí jeho řeči…atp. Pátek ho zase učí znát, které rostliny se dají jíst a jak co nejlépe přežít v dané oblast. Po 28 letech 2 měsících a devatenácti dnech u břehu zakotví anglické loď, na které propukla vzpoura. Robinson pomohl kapitánovi loď vzbouřence uklidnit. Za odměnu byl přijat i s Pátkem na palubu a odvezen do Anglie. Vůdce tohoto povstání zanechali na ostrově. Když po sedmi letech opět navštěvuje ostrov, kde strávil dlouho část svého života, zjišťuje, že civilizace (tvořená zde zanechanými vzbouřenci) zde velice pokročila. Dokonce je tam i uznáváno soukromé vlastnictví.

Manželství v Česku

Manželství ještě stále není přežitkem a i mladí lidé po něm stále touží. Přes všeobecnou víru, že je manželství přežitkem dnešní doby vyšlo najevo, že ho stále chtějí dvě třetiny dospělých lidí. Svobodný život či život tzv. „na psí knížku“ preferují nejčastěji lidé bez dětí, kteří neplánují založit rodinu. Naopak v 96% případů muži i ženy toužící po dětech mají potřebu je zplodit v manželství.

V celkové populaci dospělých pak po rodině s dětmi touží 62% dospělých. Jen 4% si umí představit, že zplodí a budou vychovávat děti v soužití tzv. „na psí knížku“, stejný počet dospělých pak touží být samoživiteli. Sedm z deseti dospělých chce dnes žít v manželství a jen 7% s partnerem bez posvěcení státem. Stále se říká, že manželství už je přežitek doby. Ale různé výzkumy tvrdí, že lidé si nemyslí, že spolužití je alternativní formou rodiny. Průzkumy provedené i v jiných Evropských zemí ukazují, že trend manželství je v Evropě velmi podobný.

České manželství je v krizi. Rozvádí se každé druhé a ve srovnání s námi už jsou na tom hůře jen Belgičané, Finové a Švédové, kde je situace ještě horší. Počet rozvodů u nás v roce 2008 přesáhl 32 000 a míra rozvodovosti činila 47%. Proč jsou vlastně česká manželství tak nestabilní? Jeden z důvodů je určitě ten, že tak nějak automaticky předpokládáme, že budeme s partnerem šťastní až do smrti, aniž bychom se o to musely nějak výrazněji snažit.

Mezi nejčastější příčiny rozvodu patří „rozdílnost povah, názorů a zájmů“. Podle zkušeností soudců se za oficiálními údaji často skrývá bolestná zkušenost v podobě domácího násilí, za kterou se většinou ženy, které jsou obětí, stydí. V neposlední řadě je důležité zmínit nevěru, kvůli které se lidé také často rozvádí.

Dospělí se s rozvodovým traumatem vyrovnávají průměrně za dva roky. Jenže u dětí je stav mnohem složitější. Většinou má toto zranění v jejich duši charakter obalené rozbušky čekající na odjištění. Ať už jde o nemluvně či školní dítko, v každém věku je rozvod poznamenává. Dokonce i na prahu dospělosti může pocit ztráty kořenů silně rozkolísat psychiku. Na druhou stranu malé dítě nám o tom sice říci ještě neumí a ze situace takzvaně nemá rozum, ale může být ohrožena jeho základní potřeba jistoty, bezpečí nebo důvěry ve svět. V předškolním věku se v souvislosti s rozvodem často objevuje zhoršení spánku a strach z odloučení od rodiče nebo jiné pečující osoby. Ve škole jsou tyto děti obvykle hodnoceny jako rozlítostněné, nervózní, nesoustředěné, citlivé a výbušné. U dětí v mladším školním věku jdou také někdy tyto projevy ruku v ruce se zhoršením v prospěchu. Chlapci často ventilují své pocity projevy agresivity, hněvu, smutku a různými poruchami chování. Dívky se spíš snaží ve svých omezených možnostech proti rozvodu bojovat. Existují ale i děti, kterým se podařilo se s rozpadem vztahu rodičů celkem lehce srovnat. Klíč je ovšem v přístupu rodičů. Dávají dítěti pocítit, že i když každý teď bydlí zvlášť, jejich lásku k němu to nijak neohrozilo. Rodiče své problémy řeší mimo jeho dosah a ani v nepřítomnosti druhého dospělého ho před dítětem nepomlouvají ani proti němu jinak dítě nenabádají. Jde o přístup rozumných a uvědomělých osobnosti, kteří nad své zájmy staví prospěch dítěte.

Myslím, že s poklesem rozvodovosti v České republice nelze v dohledné době počítat, už jen proto, že mě nenapadá žádné řešení rozvodové problematiky. Zdražení rozvodových procesů by určitě řešením nebylo, protože, jak se zdá lidé si na to stejně peníze najdou a ti, co potřebné finance mít nebudou, se jednoduše nerozvedou a v manželství budou trpět, možná nebude docházet jenom k psychickým, ale i fyzickým traumatům v důsledku soužití. Závisí to pouze jen a jen na lidech, tudíž jediným řešením je, aby si sňatek pořádně rozmysleli a to i případné následky, měli by si rozmyslet, jestli si to mohou materiálně dovolit a jestli jsou na manželství připraveni psychicky.

Hrůzné dějiny, které je nutno připomínat

„Ztracené a nalézané osudy“ - tak je pojmenován projekt podporovaný Ministerstvem zahraničí ČR, jehož slavnostní zahájení se konalo 3. února od 11.00 do 12.30h v sálu zastupitelstva Krajského úřadu Jihočeského kraje v Českých Budějovicích. Projekt zpracovávali studenti Střední školy obchodu, služeb a podnikání a Vyšší odborné školy Kněžskodvorská v Českých Budějovicích ve spolupráci s polskými studenty ze Zespół Szkół Ekonomicznych im. Jana Pawła II. v Gorlici. Prezentace se účastnili velvyslanec Polské republiky v ČR Jan Pastwa, hejtman Jihočeského kraje Jiří Zimola a především host nejvzácnější Hana Tvrzská, která je jedinou žijící obětí transportu AkB z roku 1942 z Českých Budějovic do Terezína a dále do Osvětimi.

„Cílem projektu, který jsme realizovali v loňském roce od května do prosince, bylo aktivně přiblížit žákům klíčové historické a politické události, které ovlivnily vývoj Evropy i světa ve 20. století a vzbudit u nich zájem o dějiny 1. a 2. světové války a holocaustu,“ přibližuje koordinátor projektu Antonín Sekyra, který je zástupcem ředitele Střední školy obchodu, služeb a podnikání v Českých Budějovicích.

Výstupem celého projektu je několik kratších filmových dokumentů a především výstava, z níž nejzajímavější pro Budějovické je zpracování období nacistické okupace Českých Budějovic. Můžeme tak zhlédnout ukázky z dobového budějovického tisku, který rozdmýchával protižidovskou hysterii, jeden panel je věnován i osobě Adolfa Eichmanna, vrchního organizátora systému nacistických vyhlazovacích táborů, který si v Mladém u Č. Budějovic našel budoucí manželku. Za nejvýznamnější můžeme považovat panel, který je věnován vymýcení židovské obce v jižních Čechách, včetně zničení židovské synagogy nacisty v roce 1942.

Výstava potrvá ve vestibulu krajského úřadu do 25. února a poté se přesune do prostorů vědecké knihovny.

Muriel Barberyová řeší problém povrchní pařížské smetánky S elegancí ježka

Francouzská spisovatelka a učitelka filosofie Muriel Barberyová je autorkou románu S elegancí ježka, ve francouzském originále L´ élégance du hérisson. Od svého vydání v září roku 2006 se držel více než sto týdnů na vrcholu žebříčku prodaných knih ve Francii, avšak neméně úspěšný byl i v jiných zemích. Román získal řadu ocenění a pro jeho úspěšnost byl přeložen do řady cizích jazyků.

Už ale i autorčina prvotina, román Pochoutka, se stala velkým překvapením francouzského literárního podzimu v roce 2000 a byla přeložena do dvanácti světových jazyků.

Na tuto knihu mě poprvé upozornil učitel filosofie na střední škole a přesto, že jsem většinou ani nevnímala tituly, „pro něj“ zajímavých knih, které nám navrhoval k přečtení, u této mě zaujal již její název, který ve mně evokoval rozporuplné pocity. Hned mne napadlo: Může být ježek vůbec v nějakém smyslu elegantním tvorem? Vždyť je pichlavý, na první pohled nepřátelský. Ale víte, co se říká: „Pod drsnou slupkou se někdy skrývá jemné, něžné jádro.“ Proto jsem dlouho neváhala a knihu jsem si hned koupila.

Muriel Barberyová žije současné době se svým mužem v Japonsku a tato okolnost se promítá i do jejího díla. S japonskou kulturou se můžeme setkat prostřednictvím Japonce Karuka Ozua, který se asi v jedné třetině příběhu přistěhuje do domu situovaného na ulici Grenelle číslo 7 a stane se tak jednou ze tří hlavních postav vystupujících v knize.

Hned v úvodu knihy se nám představí zbývající dvě, tentokráte ženské postavy, obě jsou zároveň vypravěčkami. Právě jejich vlastní charakteristika je pro děj celé knihy určující, a proto ji zmíním:

„Jmenuji se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mam kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni obyvatelé našeho domu.“

„Jmenuji se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu.“

Jak už sami můžete z těchto medailonků usoudit, jedná se o dvě velmi neobyčejně výrazné osobnosti. Renée, která se záměrně stylizuje do postavy domovnice a je v knize metaforicky znázorněná svým totemickým psem - pudlem, o kterých se v knize tvrdí, že jsou oškliví, hloupí a podřízení chvastouni. Stejně jako je tento totem odsouzen k tomu, aby zůstal hloupým a podřízeným chvastounem, domovnice by měla být zbavena svých vášní, tužeb a lásek. Renéé se tedy snaží, aby nikdo neodhalil její pravou identitu, její pravé já a proto například vaří typická jídla „pro chudé“, které následně konzumuje její kocour Lev, mimochodem pojmenovaný po Tolstém, a ona sama může následně uspokojovat své vlastní kulinářské libůstky, aniž by kdokoli cokoli tušil. Televizi, další typický domovnický znak, má Renée stále puštěnou, aby místní smetánka procházející chodbou mohla zaslechnout nějaké „pitomosti“ a barvitě si při tom dokreslit obraz tlusté domovnice rozvalené před obrazovkou zatímco ona se ve svém brlohu baví Smrtí v Benátkách nebo čte Marxovu Německou ideologii či jiný titul od Heidegera.

Jakoby z jiné planety může být život malé Palomy, obklopené bohatými Francouzi, pocházejícími z bohaté vrstvy aristokracie. Ale i ona je kritická ke svému okolí, zhrzena zhýralými životy boháčů. Právě proto chce tuto absurditu ukončit. Rozhodne se spáchat sebevraždu, smrt je totiž pro ni jakýsi taktní přechod, jemné vklouznutí do odpočinku. Avšak předtím ještě pátrá po nějakém krásném prožitku, po něčem, kvůli čemu stojí za to žít.

Další, neméně důležitou, postavou, jak již byla zmíněna výše, je Karuko Ozu. Je to muž kolem šedesátky a z celé jeho osobnosti vyzařuje klid, rozhodnost, veselost a dobrá vůle.

Nakonec se životy těchto naprosto výjimečných lidí protnou. Obě hlavní ženské postavy v Ozuovi poznávají svou spřízněnou duši a on jejich zájem opětuje.

Muriel Barberyová dokázala napsat dojemný příběh o setkávání a míjení, o pomíjivosti a věčnosti. Její kniha je plná hlubokých myšlenek, které vás nutí pozorně číst, aby vám náhodou neuniklo něco podstatného. Avšak autorka nevysvětluje nic složitě, ba naopak se snaží podávat tento filosofický román se svůdnou lehkostí.

„Nikdo v letištní hale nezemřel a ani žádného švába jsem nespatřil,“ říká o své knize Týden na letišti Alain de Botton

Letiště. V každém z nás vyvolává různé pocity. Pro jednoho to může být místo plné chaosu a zmatku, pro jiného místo plné silně emotivních prožitků. A pro lidi neustále na cestách, kteří na letištích celého světa tráví podstatnou část svého života, je to místo blízké, známé a často jim může nahrazovat pocit blízkosti. Pro mne je letiště cizím prostředím, místem, které neznám, ale láká mě již proto, jak se zde vytvářejí krátkodobé vztahy - lidé se potkávají, ale přitom i nepotkávají, tráví spolu jistý čas, ale i netráví.

Proto se stává letiště často námětem, který přímo vybízí k uměleckému ztvárnění.

Například Tom Hanks dokázal ve filmu Terminál z roku 2004 dokonce na letišti bydlet, spát i prožít vztah. A toto prostředí letištního terminálu popisuje ve své knize „Týden na letišti“, vydané roku 20009, s podtitulkem „Deník z Heathrow“ švýcarský spisovatel žijící v Londýně Alain de Botton.

Kniha je především zaměřená na terminál 5, který na počátku svého provozu zaznamenal jisté organizační problémy. Docházelo zde k několikadenním zpoždění letů a pasažéři byli na letišti po tuto dobu uvězněni. Není tedy divu, že tato událost nevytvořila nově otevřenému terminálu pěknou pověst a tak aspoň tato kniha by mu měla trochu nahradit reputaci.

Alain de Botton strávil na letišti asi měsíc, měl přístup do veškerých jeho prostorů a také mohl mluvit s kterýmkoli zaměstnancem. Nebyl tedy nikým a ničím omezen. Přímo v odbavovací hale byl pro něj připraven stůl s notebookem a právě zde vznikalo jeho dílo.

V jednom článku na internetu jsem četla, že „letištní terminál můžeme brát coby jakousi metaforu moderní civilizace. Ukrývá složitý a sofistikovaný systém, který si musí poradit s deseti tisíci cestujícími a jejich zavazadly, který je esencí civilizační úzkosti (strach z létání či terorismu) a který je zároveň jevištěm, na kterém se odehrávají neskrývané pocity a emoce“. A to vše se de Bottonovi podařilo precizně vystihnout. Avšak jak on sám říká: „Nutno ovšem říct, že v textu nic kontroverzního nakonec není: nikdo v letištní hale nezemřel a ani žádného švába jsem nespatřil.“

Přestože téma jeho knihy mu coby komerční zakázku zadalo samo letiště v Heathrow a dostal za ni předem zaplaceno, šedesáti stránková publikace měla velký úspěch.

Avšak de Botton byl kvůli tomuto projektu označen za námezdního pisálka, který nedokáže nic jiného, než vytvořit reklamní text. Já bych to ovšem vnímala úplně opačným způsobem, myslím, že autor, který i na tak těžko uchopitelné téma jako je letištní život dokáže napsat čtivou zajímavou a úspěšnou knihu, zasluhuje opravdový obdiv. Konec konců roli námezdního pisálka těžko připisovat člověku, který svou kvalitu prokázal už v tolika plnohodnotných dílech.

Mimo zónu

26. ledna 2010 jsem navštívila fotografickou výstavu v galerii Langhans v Praze. Autoři tvořili mimo zónu kultury a veřejného zájmu 70. a 80. let minulého století.

V galerii vystavuje 16 fotografů: Bohdan Holomíček, Marie Kratochvílová, Miroslav Machotka, Bořivoj Hořínek, Josef Sudek Jiří Poláček, Jan Svoboda, Vratislav Hůrka, Jaroslav Bárta, Dušan Šimánek, Iren Stehli, Daniela Horníčková a Ivan Lutterer, Martin Polák Štěpán Grygar a Lukáš Jasanský.

Výstava se mi velmi líbila. Největší plus pro mě je určitě vzdušnost a prostornost. Líbí se mi, když výstava působí uspořádaně a není přeplácaná. Nejvíce mě dokáže odradit, když vejdu do galerie, která je plná natolik, že má člověk strach udělat větší krok, aby náhodou nevrazil do stojanu, či vystaveného díla. V takových případech se otáčím mezi dveřmi a odcházím. Proto jsem byla mile překvapená, když jsem vešla do galerie Langhans a otevřel se mi velký prostor.

Oceňuji uspořádání fotografií. Přechod z fotografií zobrazující všední věci a abstraktními fotografiemi je příjemným ozvláštněním. Fotografie zachycující detaily a všednosti doby, ve které byly pořízené, jsou pro mou generaci určitě zajímavé. Už proto, že se s většinou zobrazených věcí v dnešní době nesejdeme.

Na výstavě můžeme vidět fotografie od šestnácti autorů. Náměty jsou různé od nedopalku cigarety ledabyle se povalujícího na chodníku přes rozbité sklo v okně zdevastovaného dobu po sérii fotografií zobrazujících obsah výloh v 70. – 80. letech. Dále můžeme vidět zachycený lidský krok, soustavu oken různých typů či detail šňůry na zahradním sušáku prádla.

Myslím si, že výstava je určená jak pro mladé lidi, kteří uvidí, jak se dříve žilo a hlavně jak věci vypadaly, tak pro starší generaci. Ta bezpochyby ráda zavzpomíná na časy, kdy ve výloze Jednoty byly do pyramidy vystavené sklenice s kysaným zelím za 4 Kčs nebo na pražské ulice, ve kterých projelo maximálně deset aut za odpoledne nebo spíš za den.

Abstraktní fotografie naopak dokazují, jaké kouzlo mělo pracovat s klasickými fotoaparáty, člověk si nikdy nemohl být jistý, jak mu fotografie vyjde.

Výstava se může na první pohled zdát nudná a prázdná, ale po prohlédnutí všech fotografií věřím, že si každý návštěvník najde nějakou část, která ho zaujme.

První příspěvek!

Milí studenti IVP!
Do tohoto blogu, prosím, vložte alespoň 3 příspěvky. Bylo by dobré, kdyby se týkaly jedné oblasti (např. sport, politika, kinematografie apod.). Doporučená velikost jednoho příspěvku by se měla pohybovat kolem v rozmezí 350 - 500 slov. Můžete použít i texty, které jste již někde publikovali.


Při vkládání příspěvku do blogu postupujte, prosím, následujícím způsobem:

- Na modré horní liště klikněte v pravo na Nový záznam. Otevře se následující okno.

- Vyplňte název příspěvku a do modrého hlavního okna (zde označené modře se zeleným okrajem) vložte text.
- Pomocí ikon na liště úprav můžete vložit do příspěvku obrázek, příp. video.
- Vyplňte kolonku štítky (označeno červeně). Blog se standardně řadí dle data. Chceme-li obash blogu účinně filtrovat i jinak, používáme právě štítky. Zvolte si svůj vlastní štítek (ideálně téma, které budete zpracovávat, ale může jím být i např. Vaše jméno nebo iniciály). Tento štítek použijte pokaždé, když budete vkládat další příspěvek. Tyto štítky se automaticky zobrazí na hlavní stránce jako Rubriky a bude snadné najít Vaše příspěvky kliknutéím na příslušnou rubriku.
- Klikněte na PUBLIKOVAT PŘÍSPĚVEK .