Daniel Defoe

Z Německa se do anglického Yorku přistěhuje obchodník jménem Kreutznauer. Angličané však jeho jméno neumějí vyslovit, a tak si ho, jak je jejich zvykem, poangličťují na Crusoe. Ten se brzy ožení a má třetího syna, který dostane jméno Robinson. Otec chce, aby vystudoval a stal se státním úředníkem. On však touží po kariéře námořníka. Rodičům se to však nelíbí a zakazují mu to. Už pro osudy jeho dvou bratrů Jakuba a Tomáše. Ten první padl v bitvě proti Španělům jako voják, o druhém se rodina vlastně nikdy nedozvěděla, co se s ním stalo. Robinson dokonce utrácel veškeré své kapesné tím, že chodil po krčmách, platim námořníkům alkohol a nechal si vyprávět vymyšlené příběhy z jejich cest. Když na to otec přišel, zabavil mu kapesné a nechal ho pracovat v rodinném obchodě. Po nějakém čase si Robinson opět získal otcovu důvěru a kapesné mu bylo postupně vráceno. Robinson dokonce jezdil na obchodní cesty. Na svůj sen stát se námořníkem ale nikdy nezapomněl. Když na jedné obchodní cestě potkal svého přítele ze školy, Martina, který mu nabídne, aby s ním a jeho otcem, který vlastní loď vezoucí obilí, jel do Londýna, neodolá a bez požehnání rodičů odjíždí. Po osmi dnech plavby je však zastihne bouřka neobvyklé síly. Kapitán dává vyhodit mnoho pytlů obilí přes palubu, aby se nepotopili, ale ani to nepomohlo a loď se po několika hodinách potápí.
V Londýně se Robinson seznámil s kapitánem lodi, která pluje mezi Guineou a Londýnem. Kapitán mu vypráví o nádherné a bohaté zemi. Robinson zatouží poznat to místo a žádá kapitána, aby ho vzal s sebou. Ten tak učiní. Loď je však přepadena piráty. Několik mužů včetně Robinsona je zajato a později prodáno do otroctví, ostatní jsou ubiti.
Pán, kterému Robinson slouží si ho oblíbil a proto ho ani nepodezříval, že by Robinson mohl plánovat útěk, který mu nakonec vyšel. Byl zachráněn Portugalskou lodí plující do Brazílie. Zde si Robinson spolu se svým společníkem založí plantáže. Chybějí jim však otroci, a tak se rozhodnou si pro ně dojet přímo do Afriky. Protože má ale Robinson smůlu, loď ztroskotává na útesech a Robinson je jediným, kdo vyvázne živ. Doplaví se na neznámý ostrov, který pojmenuje ostrov Zoufalství. Zde je donucen naučit se přežít, bez jakýchkoli,,předmětů civilizace''. Dokonce si i ochočí několik zvířat Po dlouhé době zde na pláži objevuje lidské stopy. Jsou to stopy lidojedů. Robinson uteče s jejich obětí a ukradne jim tak potenciální večeři. Protože se to odehrálo v pátek, Robinson naprosto nenápaditě stejně nazývá zachráněného Pátkem. Ten je velice učenlivý, a tak ho Robinson brzy naučí jeho řeči…atp. Pátek ho zase učí znát, které rostliny se dají jíst a jak co nejlépe přežít v dané oblast. Po 28 letech 2 měsících a devatenácti dnech u břehu zakotví anglické loď, na které propukla vzpoura. Robinson pomohl kapitánovi loď vzbouřence uklidnit. Za odměnu byl přijat i s Pátkem na palubu a odvezen do Anglie. Vůdce tohoto povstání zanechali na ostrově. Když po sedmi letech opět navštěvuje ostrov, kde strávil dlouho část svého života, zjišťuje, že civilizace (tvořená zde zanechanými vzbouřenci) zde velice pokročila. Dokonce je tam i uznáváno soukromé vlastnictví.

Muriel Barberyová řeší problém povrchní pařížské smetánky S elegancí ježka

Francouzská spisovatelka a učitelka filosofie Muriel Barberyová je autorkou románu S elegancí ježka, ve francouzském originále L´ élégance du hérisson. Od svého vydání v září roku 2006 se držel více než sto týdnů na vrcholu žebříčku prodaných knih ve Francii, avšak neméně úspěšný byl i v jiných zemích. Román získal řadu ocenění a pro jeho úspěšnost byl přeložen do řady cizích jazyků.

Už ale i autorčina prvotina, román Pochoutka, se stala velkým překvapením francouzského literárního podzimu v roce 2000 a byla přeložena do dvanácti světových jazyků.

Na tuto knihu mě poprvé upozornil učitel filosofie na střední škole a přesto, že jsem většinou ani nevnímala tituly, „pro něj“ zajímavých knih, které nám navrhoval k přečtení, u této mě zaujal již její název, který ve mně evokoval rozporuplné pocity. Hned mne napadlo: Může být ježek vůbec v nějakém smyslu elegantním tvorem? Vždyť je pichlavý, na první pohled nepřátelský. Ale víte, co se říká: „Pod drsnou slupkou se někdy skrývá jemné, něžné jádro.“ Proto jsem dlouho neváhala a knihu jsem si hned koupila.

Muriel Barberyová žije současné době se svým mužem v Japonsku a tato okolnost se promítá i do jejího díla. S japonskou kulturou se můžeme setkat prostřednictvím Japonce Karuka Ozua, který se asi v jedné třetině příběhu přistěhuje do domu situovaného na ulici Grenelle číslo 7 a stane se tak jednou ze tří hlavních postav vystupujících v knize.

Hned v úvodu knihy se nám představí zbývající dvě, tentokráte ženské postavy, obě jsou zároveň vypravěčkami. Právě jejich vlastní charakteristika je pro děj celé knihy určující, a proto ji zmíním:

„Jmenuji se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mam kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni obyvatelé našeho domu.“

„Jmenuji se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu.“

Jak už sami můžete z těchto medailonků usoudit, jedná se o dvě velmi neobyčejně výrazné osobnosti. Renée, která se záměrně stylizuje do postavy domovnice a je v knize metaforicky znázorněná svým totemickým psem - pudlem, o kterých se v knize tvrdí, že jsou oškliví, hloupí a podřízení chvastouni. Stejně jako je tento totem odsouzen k tomu, aby zůstal hloupým a podřízeným chvastounem, domovnice by měla být zbavena svých vášní, tužeb a lásek. Renéé se tedy snaží, aby nikdo neodhalil její pravou identitu, její pravé já a proto například vaří typická jídla „pro chudé“, které následně konzumuje její kocour Lev, mimochodem pojmenovaný po Tolstém, a ona sama může následně uspokojovat své vlastní kulinářské libůstky, aniž by kdokoli cokoli tušil. Televizi, další typický domovnický znak, má Renée stále puštěnou, aby místní smetánka procházející chodbou mohla zaslechnout nějaké „pitomosti“ a barvitě si při tom dokreslit obraz tlusté domovnice rozvalené před obrazovkou zatímco ona se ve svém brlohu baví Smrtí v Benátkách nebo čte Marxovu Německou ideologii či jiný titul od Heidegera.

Jakoby z jiné planety může být život malé Palomy, obklopené bohatými Francouzi, pocházejícími z bohaté vrstvy aristokracie. Ale i ona je kritická ke svému okolí, zhrzena zhýralými životy boháčů. Právě proto chce tuto absurditu ukončit. Rozhodne se spáchat sebevraždu, smrt je totiž pro ni jakýsi taktní přechod, jemné vklouznutí do odpočinku. Avšak předtím ještě pátrá po nějakém krásném prožitku, po něčem, kvůli čemu stojí za to žít.

Další, neméně důležitou, postavou, jak již byla zmíněna výše, je Karuko Ozu. Je to muž kolem šedesátky a z celé jeho osobnosti vyzařuje klid, rozhodnost, veselost a dobrá vůle.

Nakonec se životy těchto naprosto výjimečných lidí protnou. Obě hlavní ženské postavy v Ozuovi poznávají svou spřízněnou duši a on jejich zájem opětuje.

Muriel Barberyová dokázala napsat dojemný příběh o setkávání a míjení, o pomíjivosti a věčnosti. Její kniha je plná hlubokých myšlenek, které vás nutí pozorně číst, aby vám náhodou neuniklo něco podstatného. Avšak autorka nevysvětluje nic složitě, ba naopak se snaží podávat tento filosofický román se svůdnou lehkostí.

„Nikdo v letištní hale nezemřel a ani žádného švába jsem nespatřil,“ říká o své knize Týden na letišti Alain de Botton

Letiště. V každém z nás vyvolává různé pocity. Pro jednoho to může být místo plné chaosu a zmatku, pro jiného místo plné silně emotivních prožitků. A pro lidi neustále na cestách, kteří na letištích celého světa tráví podstatnou část svého života, je to místo blízké, známé a často jim může nahrazovat pocit blízkosti. Pro mne je letiště cizím prostředím, místem, které neznám, ale láká mě již proto, jak se zde vytvářejí krátkodobé vztahy - lidé se potkávají, ale přitom i nepotkávají, tráví spolu jistý čas, ale i netráví.

Proto se stává letiště často námětem, který přímo vybízí k uměleckému ztvárnění.

Například Tom Hanks dokázal ve filmu Terminál z roku 2004 dokonce na letišti bydlet, spát i prožít vztah. A toto prostředí letištního terminálu popisuje ve své knize „Týden na letišti“, vydané roku 20009, s podtitulkem „Deník z Heathrow“ švýcarský spisovatel žijící v Londýně Alain de Botton.

Kniha je především zaměřená na terminál 5, který na počátku svého provozu zaznamenal jisté organizační problémy. Docházelo zde k několikadenním zpoždění letů a pasažéři byli na letišti po tuto dobu uvězněni. Není tedy divu, že tato událost nevytvořila nově otevřenému terminálu pěknou pověst a tak aspoň tato kniha by mu měla trochu nahradit reputaci.

Alain de Botton strávil na letišti asi měsíc, měl přístup do veškerých jeho prostorů a také mohl mluvit s kterýmkoli zaměstnancem. Nebyl tedy nikým a ničím omezen. Přímo v odbavovací hale byl pro něj připraven stůl s notebookem a právě zde vznikalo jeho dílo.

V jednom článku na internetu jsem četla, že „letištní terminál můžeme brát coby jakousi metaforu moderní civilizace. Ukrývá složitý a sofistikovaný systém, který si musí poradit s deseti tisíci cestujícími a jejich zavazadly, který je esencí civilizační úzkosti (strach z létání či terorismu) a který je zároveň jevištěm, na kterém se odehrávají neskrývané pocity a emoce“. A to vše se de Bottonovi podařilo precizně vystihnout. Avšak jak on sám říká: „Nutno ovšem říct, že v textu nic kontroverzního nakonec není: nikdo v letištní hale nezemřel a ani žádného švába jsem nespatřil.“

Přestože téma jeho knihy mu coby komerční zakázku zadalo samo letiště v Heathrow a dostal za ni předem zaplaceno, šedesáti stránková publikace měla velký úspěch.

Avšak de Botton byl kvůli tomuto projektu označen za námezdního pisálka, který nedokáže nic jiného, než vytvořit reklamní text. Já bych to ovšem vnímala úplně opačným způsobem, myslím, že autor, který i na tak těžko uchopitelné téma jako je letištní život dokáže napsat čtivou zajímavou a úspěšnou knihu, zasluhuje opravdový obdiv. Konec konců roli námezdního pisálka těžko připisovat člověku, který svou kvalitu prokázal už v tolika plnohodnotných dílech.