Kamarády si (ne)vybíráme

Některé kamarády, spolužáky, kolegy či spolutrpitele si prostě nevybíráme. Okolnosti nás občas donutí trávit více či méně času s někým, s kým byste rozhodně být nechtěli a kdo vám není ani trochu sympatický. Já jako sportovec tak musím trávit celé dny a týdny ve společnosti různých lidí, z nichž některé mám ráda, s jinými na kratší čas vyjdu, a s těmi posledními nevydržím v jedné místnosti. Pokud je potkám na závodech, pozdravím je a dál si jich nevšímám. Horší je to na soustředění, kde není úniku. A úplně nejhorší je, když se vám nastěhují do pokoje nebo apartmánu. Já jsem za prvé holka, za druhé mám ráda růžovou a za třetí jsem (na sportovce) neuvěřitelně líná. To znamená, že nemám ráda zejména vidláky z Kounic a hyperaktivní lidi, a naopak oni mě. Všechno vám hned objasním.
Kluci z Kounic mluví jazykem, který nemá nic s polečného s češtinou. Slova a věty kódují tak, aby jim normální lidi z Čech nerozuměli. „Rožni, horek, ruky, debili“ a podobné výrazy jsou naprosto nerozluštitelné, a ve chvíli, kdy se vám to konečně povede, na ně máte totální averzi a to takovou, že když v Praze v tramvaji potkáte někoho, kdo evidentně mluví moravsky nebo ještě hůře ostravsky, máte chuť na něj začít řvát: „Tady jsi v Praze, tak mluv česky!“ Další dvě věci, které na Kouničákách nesnáším, jsou: domácí zavařeniny a sláma, která jim čouhá z holínek (v překladu: chovají se jako neuvěřitelná, ale opravdu neuvěřitelná prasata).
Druhá skupina lidí, která mi vysává krev, jsou hyperaktivní šílenci. Muška, která kromě dvoufázového tréninku na kajaku a dobrovolné posilovny nebo běhu odchází do fitka s hláškou, že se jde jen protáhout, a vrací se za dvě hodiny totálně vyřízená, podle mě není normální. Nebo náš trenér, který místo aby stál na břehu a byl rád, že ze sebe nemusí dělat šaška v dešti, bouřce, sněhu a mrazu, odjede všechny tréninky s námi a ještě při tom zničí všechny členy reprezentačního družstva. David, pro kterého skončí sezóna stejně rychle jako začne, proto, že si užene minimálně zánět okostnice.
Možná si říkáte, proč to dělám? Proč nesedím doma na zadku? Já si to občas říkám taky. Ale i když „trpím“ ve společnosti šílenců, alespoň vím, že když je venku deset stupňů pod nulou a řeka zamrzá, nikdy v tom nejedu sama.