Letiště. V každém z nás vyvolává různé pocity. Pro jednoho to může být místo plné chaosu a zmatku, pro jiného místo plné silně emotivních prožitků. A pro lidi neustále na cestách, kteří na letištích celého světa tráví podstatnou část svého života, je to místo blízké, známé a často jim může nahrazovat pocit blízkosti. Pro mne je letiště cizím prostředím, místem, které neznám, ale láká mě již proto, jak se zde vytvářejí krátkodobé vztahy - lidé se potkávají, ale přitom i nepotkávají, tráví spolu jistý čas, ale i netráví.
Proto se stává letiště často námětem, který přímo vybízí k uměleckému ztvárnění.
Například Tom Hanks dokázal ve filmu Terminál z roku 2004 dokonce na letišti bydlet, spát i prožít vztah. A toto prostředí letištního terminálu popisuje ve své knize „Týden na letišti“, vydané roku 20009, s podtitulkem „Deník z Heathrow“ švýcarský spisovatel žijící v Londýně Alain de Botton.
Kniha je především zaměřená na terminál 5, který na počátku svého provozu zaznamenal jisté organizační problémy. Docházelo zde k několikadenním zpoždění letů a pasažéři byli na letišti po tuto dobu uvězněni. Není tedy divu, že tato událost nevytvořila nově otevřenému terminálu pěknou pověst a tak aspoň tato kniha by mu měla trochu nahradit reputaci.
Alain de Botton strávil na letišti asi měsíc, měl přístup do veškerých jeho prostorů a také mohl mluvit s kterýmkoli zaměstnancem. Nebyl tedy nikým a ničím omezen. Přímo v odbavovací hale byl pro něj připraven stůl s notebookem a právě zde vznikalo jeho dílo.
V jednom článku na internetu jsem četla, že „letištní terminál můžeme brát coby jakousi metaforu moderní civilizace. Ukrývá složitý a sofistikovaný systém, který si musí poradit s deseti tisíci cestujícími a jejich zavazadly, který je esencí civilizační úzkosti (strach z létání či terorismu) a který je zároveň jevištěm, na kterém se odehrávají neskrývané pocity a emoce“. A to vše se de Bottonovi podařilo precizně vystihnout. Avšak jak on sám říká: „Nutno ovšem říct, že v textu nic kontroverzního nakonec není: nikdo v letištní hale nezemřel a ani žádného švába jsem nespatřil.“
Přestože téma jeho knihy mu coby komerční zakázku zadalo samo letiště v Heathrow a dostal za ni předem zaplaceno, šedesáti stránková publikace měla velký úspěch.
Avšak de Botton byl kvůli tomuto projektu označen za námezdního pisálka, který nedokáže nic jiného, než vytvořit reklamní text. Já bych to ovšem vnímala úplně opačným způsobem, myslím, že autor, který i na tak těžko uchopitelné téma jako je letištní život dokáže napsat čtivou zajímavou a úspěšnou knihu, zasluhuje opravdový obdiv. Konec konců roli námezdního pisálka těžko připisovat člověku, který svou kvalitu prokázal už v tolika plnohodnotných dílech.
Žádné komentáře:
Okomentovat