Storify

Důchodci řádí v tramvaji

Z lehkého podřimování v tramvaji mě probudil řev jakéhosi postaršího pána, který se nehorázným způsobem osopil na sedícího mladíka. Mladík evidentně neměl oči na stopkách a nevšimnul si proto důchodce, kterého by jinak milerád pustil sednout na své místo. Upřímně, když cestujete z konečné na konečnou nebo se sotva plazíte ze školy, také si na to místo v tramvaji rádi sednete …
Důchodce se ovšem svého práva „pusťte sednout starší“ dožadoval opravdu vehementním způsobem. Na onoho mládence sprostě řval něco v tom smyslu, že je *** a že ho *** a ať ***. Mladík se upřímně a slušně pokoušel bránit. Nejprve staršího muže upozornil na fakt, že se neznají, a tudíž mu pán nemá právo tykat. Dále se omluvil, že nemůže na každé zastávce sledovat nově nastupující, a že místa v tramvaji jsou vyhrazena pro všechny cestující bez výjimky. To oponenta ještě více rozzuřilo a až do další zastávky si vybíjel vztek na všech cestujících. Na závěr podotýkám, že pán se v tramvaji zdržel po celé dvě zastávky.
Každá slušná kniha etikety vás v kapitole „Cestování v městských hromadných prostředcích“ poučí o tom, kdo má v MHD přednostní právo na místo k sezení, a koho by tudíž slušně vychovaný člověk měl pustit sednout. Jenže žádná encyklopedie vám už neřekne, jak se zachovat ve chvíli, kdy vás rozčilený důchodce začne ohrožovat holí. Co když dostane infarkt? Budete potom trestně stíháni za ublížení na zdraví s možným následkem smrti? Kéž by!
Alfou a omegou slušného chování je tolerance a respektování druhých. Pokud jako mladý člověk v tramvaji sedíte, asi k tomu máte pádný důvod. Nebo k tomu žádný důvod nemáte, ale jako zákazník placené služby, kterou MHD beze sporu je, na to máte samozřejmě plné právo. Pokud cestujete zastávku, dvě, a to bez ohledu na věk, je zbytečné zabírat místo někomu, kdo jede z jednoho konce města na druhý. Nikomu není cesta metrem ani tramvají dvakrát příjemná, zvláště pokud se odehrává v ranních a odpoledních hodinách a osobní zóna cestujících je opravdu minimální. Proto pokud jste důchodce naštvaný na celý svět, zůstaňte prosím doma a nekažte svým arogantním chováním den nám ostatním! Thanxx

Lehkovážný přístup Brazilců k obchodnímu jednání

Jelikož oficiálním jazykem Brazílie je portugalština, je také v obchodních jednáních upřednostňována, i když spousta obchodníků ovládá angličtinu nebo španělštinu. Drobné chyby se však tolerují a oceňuje se snaha učit se portugalštině. Ovšem při jednání na vyšší úrovni je pochopitelně nutné raději použít služeb tlumočníka. Vhodně také působí, pokud je alespoň část propagační dokumentace v portugalštině. Pokud jsme ale nuceni zvolit druhý jazyk, je rozhodně lepší angličtina než španělština.

Na předem domluvenou schůzku je samozřejmě nejvhodnější dostavit se včas, většinou se však toleruje pozdější příchod o 10 až 15 minut. Pro obchodní jednání je vhodné vzít si oblek, bílou košili (pokud je jednání na nižší úrovni, lze i s krátkým rukávem) s vázankou. V oblasti Amazonie je košile s krátkým rukávem běžná i bez saka a vázanky.

Pokud obchodního partnera oslovujeme, je obvyklé jej oslovovat křestním jménem, případně i s funkcí, kterou zastává. Příjmení bývají mnohočetná a častokrát nelehce vyslovitelná. Po úvodním představení je zvykem výměna vizitek, které mohou být i v angličtině, nejlepší jsou však vizitky dvojjazyčné - v portugalštině a v angličtině. Přičemž se na vizitkách nepoužívají akademické a vědecké hodnosti.

Samotná jednání bývají vedena spíše zdrženlivě. Jelikož jsou Brazilci seriózní obchodníci a dávají přednost dlouhodobým kontaktům (zejména s cizinci), je postup jednání založen především na osobním kontaktu. Oproti jednání s evropskými partnery, je vše velmi pomalé. Jednání se většinou také protahují z důvodu neochoty Brazilců se rozhodovat. Proto je pro českého obchodníka nezbytné mít dosti trpělivost.

U smluv je důležité co nejpodrobnější formulování a hlavně písemně. Na ústní dohody není spolehnutí. Pokud opravdu chceme uspět na brazilském trhu, je nutné mít na paměti, že Brazilci rádi projednávají obchodní otázky při posezení u pracovního oběda nebo večeře. Pozvání do rodiny bývá většinou neobvyklé, pokud k němu však dojde z důvodu zvláštních sympatií a důvěry, je vhodné přinést malou pozornost pro hostitelku.

Nejvhodnější doba pro obchodní schůzku je mezi desátou hodinou dopolední a polednem (případně odpoledne, po patnácté hodině). Při plánování obchodní cesty je také nutné si ověřit, zda na daný termín nepřipadá nějaký celostátní nebo místní svátek.

Pro udržení efektivních, dlouhodobých a dynamicky se vyvíjejících obchodních vztahů, je nutný přímý kontakt s brazilským trhem. Bez osobního kontaktu je to zcela nemožné.

Díky teda

Stěžuji si. Protestuji. Vztekám se, ležím na zemi a mlátím do ní pěstičkami.
Ze své zlosti se musím vypsat a vy, kteří to čtete, si to odskáčete místo těch, kteří se dopouštějí bezpráví na bezmocných ženách.
Jsem na soustředění ve Španělsku. (Pokud chcete závidět, tak teď je ta správná chvíle). Zatímco v Česku mává Děda Mráz hůlkou mrazilkou o sto šest, já se opaluji v bikinách a užívám si moře. Skoro. Kromě toho, že denně strávím dvě a půl hodiny na kajaku, hodinu v posilovně nebo na běhátku a hodinu ve vířivce. Takže když se to sečte a přičte se k tomu odpolední siesta, lépe řečeno odpolední sesunu-se-na-gauč-totálně-vyčerpaná a příprava jídla, můj den je u konce a na nějaké válení na pláži můžu zapomenout.
My holky jsme v menšině. Je nás tu pět, zatímco kluků minimálně dva a půlkrát tolik. Kouč nás takticky rozdělil do tří apartmánů, které jsou od sebe vzdálené přes celé město. Máme dvě auta. Takže proč si asi stěžuju, hm? Jasně, my holky bydlíme na samotě proto, aby kluci nemuseli poslouchat naše kvákání. Díky teda! A na auto nárok nemáme proto, že 1) buď je nás málo nebo 2) bydlíme blízko fitcentra, kam se denně vydáváme mučit své tělo činkami nebo zevlovat na internet. Bydlet „blízko“ znamená bydlet ve vzdálenosti půl hodiny pěší chůze. Takže si představte, jak každý den ujdeme minimálně hodinu. Kdybych neměla nic na práci, tak klidně. Ale …
Tak jsme se tak domluvili, že nás kluci každý den v 7 hodin vyzvednou, abychom nemusely chodit po tmě pěšky (navíc ten den hrozně pršelo). Když se řekne každý den, tak se to má sakra dodržet! Sbalíme si věci a čekáme, dáme si čokoládu a čekáme. Nejdříve čekáme naštvaně, potom už čekáme rezignovaně a odevzdaně. A dočkaly jsme se? Ne. Kluci na nás zapomněli. Ano, oni zapomněli, že mají v týmu holky, o které mají pečovat a o které se mají starat. Které mají každý den v 7 hodin vyzvednout, protože ty křehké květinky nemají právo na vlastní auto. A na které mají být hodní. Kdybyste na našem místě čekali omluvu, tak se jí nedočkáte. To, že kluci zapomněli na naší existenci, je náš problém a máme sakra držet hubu a krok a nestěžovat si, a nohy taky máme, tak si do posilovny můžeme dojít samy. A teď se kluci zamyslete: co byste dělali, kdybychom měly auto my a odjely jsme bez vás? Jasně, my bychom nezapomněly. Ale kdyby přeci jen, tak s tituly, kterými nás označíte, můžeme snášet vajíčka nebo produkovat bio mléko.

Pavel Řezníček- Vedro

Pavel Řezníček je český surrealistický básník a prozaik. Po maturitě (1959) pracoval v několika dělnických profesích, někdy na vojně 1961 - 1963 se dostal mezi české surrealisty, což ho velmi ovlivnilo. Po absolvování povinné vojenské služby se přestěhoval do Prahy, kde se podílel na vydávání samizdatového surrealistického časopisu Doutnák. Jeho tvorba byla do roku 1989 na indexu zakázaných knih. V této době pracoval v několika manuálních zaměstnání. Po roce 1989 pracuje na poště.

Do literárního světa vstoupil v roce 1965, když v brněnském divadélku Konvence uvedl své surrealistické pásmo Ďáblův ocas je bicykl, složené z básní André Bretona, Benjamina Péreta, Salvadora Dalího a Tristana Tzary.

Celá jeho tvorba je výrazně surrealistická a je psána metodami klasického pojetí surrealismu.

Vedro

novela

autor svoje Vedro charakterizuje jako „jakýsi pseudovědecký výzkum“

začal na něm pracovat za parných červencových dnů roku 1983 a dokončil jej v mrazivém posledním prosincovém dnu 1985

vedro, které tehdy Řezníček prožíval, se zde stalo hlavním hrdinou jeho vyprávění

své vyprávění uvedl P. Řezníček ve Vedru do tvaru, kterým se hlásí a zařazuje nejspíše k tradici české fantaskní prózy

ve Vedru si Řezníček vytváří svůj vlastní, svébytný svět

autor si pohrává s jazykem výrazněji než v předchozích textech, nalézáme zde slovní hříčky, neologismy i úryvky z japonské konverzační idiomatiky

Vedro prochází, plíží se v nejrůznějších podobách (např. jako obrovská karamela, lidská postava, mazlavé mýdlo či jakýsi maglajz)

Vedro je všudypřítomné, vše ovládající a zbavující logické úvahy

Vedro rozkládá obvyklý společenský pořádek a způsobuje naprostý chaos a rozvrat

Řezníček si vymýšlí co nejneobvyklejší situace a postavy

setkáme se např. s Jaroslavem Foglarem „sedícím na větvi a pískajícím na dubovou píšťalu, s Charlesem Bukowskim dloubajícím se v nose

toto dílo autor přeplnil aktéry, které postavy moc nepřipomínají; jsou to spíše loutky, kterými autor sám pohybuje např. Utonulá ze Seiny, obchodník Niemals, solicitátor Hněvsa, pokrokář Kranzschangel atd.

postavy často vystupují jako pouhé nástroje nebo prostředky řeči; postavy jsou živé, mrtvé, ze dřeva, z prášku…

postavy si mezi sebou ubližují, provádějí různé neplechy, prožívají trable…

největší potíž všech je, ale právě VEDRO

celou knihu ale vlastně nevím co to vedro je, nebo jak vypadá; až na konci se dozvíme, že je to „stará králičí kožka, prolezlá červy a přibitá na vrata stodoly“

román končí vlastně tím, že zjistíme, jak vlastně vypadá vedro, že je ohlašovatelem nebo ohlašovatelskou hvězdy Nemesis

ale Vedro to pomotalo, protože hvězda Nemesis přináší zimu a tato katastrofa měla přijít až za 13 milionů let; šlo zpátky na vrata a chcíplo

celá kniha vyznívá absurdně

MIMO ZONU/ OUTSIDE

Jak již název napovídá, výstava je tvořena fotografiemi autorů tvořících mimo zónu oficiální kultury 70- 80 let minulého století. Kurátor výstavy Dušan Šimánek říká“ Od začátku jsem myslel na přímou fotografii bez manipulace a konstrukce, v níž jde hlavně o subjektivní pohled fotografa určujícího podobu snímku, pouze výřez reality“.

Koncentruje se na výtvarnou nefigurální tvorbu a vybral si díla například od Bedřicha Holomníčka z cyklu cesty. Tyto snímky mě velice zaujaly, všechny jsou focené z auta a za cesty. Vždy je u nich jedním slovem popsáno nebo naznačeno o co se na fotce jedná, nebo kde je právě focena. Snímky podle mého nejsou moc kvalitní, ale zachycují určitou část reality konce minulého století, a to bylo také Šimánkovým zájmem.

Další prvek v jeho hledáčku je užívání minimalistických forem, kde jde o omezení obrazové skladby na co nejmenší počet prvků. Z toho důvody si vybral díla od Daniela Horníčka z cyklu Kulisy Města, kde se fotograf zaměřil na vrata (dalo by se říci dveře)- fotky byly strohé, ale to se naopak od minimalistických fotek dá čekat. A také musím dodat, že v té době, protěžované oficiální fotografie, bylo nutno nějak přebít, zlomit, tehdejší fotografové se snažili něco změnit a fotit sice obvyklé věci ale neobvyklým způsobem, jak by to nikoho jiného nenapadlo. A to se jim podle mého povedlo.

Irena Stehli a její Pražské výlohy (1976-94), jsou též originální, koho by v té době napadlo fotit výlohu s toaletním papírem, nebo práškem na praní vyskládaném do pyramidy. Když už nic musela lidi nějak pobouřit, ohromit, zaujmout, ale každopádně její fotografie nezůstaly bez povšimnutí.

Pan Šimůnek podle mého chtěl poukázat na to, jak se mladí nastupující fotografové v 70 letech snažili o nové uchopení fotografické tvorby, které je odlišovalo od starších fotografů a také oficiálně protěžované fotografie.

Výstava se mi v celku líbila, i když kdybych fotky viděla jednotlivě, tak si třeba povím“ jakej patlal to fotil a proč si fotil výlohu?“. Ale v kontextu v jakém jsou fotky uvedeny se dá dost dobře pochopit, proč jsou tahle malá dílka a celkově i výstava Dušana Šimůnka tak zdařilá.