Francouzská spisovatelka a učitelka filosofie Muriel Barberyová je autorkou románu S elegancí ježka, ve francouzském originále L´ élégance du hérisson. Od svého vydání v září roku 2006 se držel více než sto týdnů na vrcholu žebříčku prodaných knih ve Francii, avšak neméně úspěšný byl i v jiných zemích. Román získal řadu ocenění a pro jeho úspěšnost byl přeložen do řady cizích jazyků.
Už ale i autorčina prvotina, román Pochoutka, se stala velkým překvapením francouzského literárního podzimu v roce 2000 a byla přeložena do dvanácti světových jazyků.
Na tuto knihu mě poprvé upozornil učitel filosofie na střední škole a přesto, že jsem většinou ani nevnímala tituly, „pro něj“ zajímavých knih, které nám navrhoval k přečtení, u této mě zaujal již její název, který ve mně evokoval rozporuplné pocity. Hned mne napadlo: Může být ježek vůbec v nějakém smyslu elegantním tvorem? Vždyť je pichlavý, na první pohled nepřátelský. Ale víte, co se říká: „Pod drsnou slupkou se někdy skrývá jemné, něžné jádro.“ Proto jsem dlouho neváhala a knihu jsem si hned koupila.
Muriel Barberyová žije současné době se svým mužem v Japonsku a tato okolnost se promítá i do jejího díla. S japonskou kulturou se můžeme setkat prostřednictvím Japonce Karuka Ozua, který se asi v jedné třetině příběhu přistěhuje do domu situovaného na ulici Grenelle číslo 7 a stane se tak jednou ze tří hlavních postav vystupujících v knize.
Hned v úvodu knihy se nám představí zbývající dvě, tentokráte ženské postavy, obě jsou zároveň vypravěčkami. Právě jejich vlastní charakteristika je pro děj celé knihy určující, a proto ji zmíním:
„Jmenuji se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mam kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni obyvatelé našeho domu.“
„Jmenuji se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu.“
Jak už sami můžete z těchto medailonků usoudit, jedná se o dvě velmi neobyčejně výrazné osobnosti. Renée, která se záměrně stylizuje do postavy domovnice a je v knize metaforicky znázorněná svým totemickým psem - pudlem, o kterých se v knize tvrdí, že jsou oškliví, hloupí a podřízení chvastouni. Stejně jako je tento totem odsouzen k tomu, aby zůstal hloupým a podřízeným chvastounem, domovnice by měla být zbavena svých vášní, tužeb a lásek. Renéé se tedy snaží, aby nikdo neodhalil její pravou identitu, její pravé já a proto například vaří typická jídla „pro chudé“, které následně konzumuje její kocour Lev, mimochodem pojmenovaný po Tolstém, a ona sama může následně uspokojovat své vlastní kulinářské libůstky, aniž by kdokoli cokoli tušil. Televizi, další typický domovnický znak, má Renée stále puštěnou, aby místní smetánka procházející chodbou mohla zaslechnout nějaké „pitomosti“ a barvitě si při tom dokreslit obraz tlusté domovnice rozvalené před obrazovkou zatímco ona se ve svém brlohu baví Smrtí v Benátkách nebo čte Marxovu Německou ideologii či jiný titul od Heidegera.
Jakoby z jiné planety může být život malé Palomy, obklopené bohatými Francouzi, pocházejícími z bohaté vrstvy aristokracie. Ale i ona je kritická ke svému okolí, zhrzena zhýralými životy boháčů. Právě proto chce tuto absurditu ukončit. Rozhodne se spáchat sebevraždu, smrt je totiž pro ni jakýsi taktní přechod, jemné vklouznutí do odpočinku. Avšak předtím ještě pátrá po nějakém krásném prožitku, po něčem, kvůli čemu stojí za to žít.
Další, neméně důležitou, postavou, jak již byla zmíněna výše, je Karuko Ozu. Je to muž kolem šedesátky a z celé jeho osobnosti vyzařuje klid, rozhodnost, veselost a dobrá vůle.
Nakonec se životy těchto naprosto výjimečných lidí protnou. Obě hlavní ženské postavy v Ozuovi poznávají svou spřízněnou duši a on jejich zájem opětuje.
Muriel Barberyová dokázala napsat dojemný příběh o setkávání a míjení, o pomíjivosti a věčnosti. Její kniha je plná hlubokých myšlenek, které vás nutí pozorně číst, aby vám náhodou neuniklo něco podstatného. Avšak autorka nevysvětluje nic složitě, ba naopak se snaží podávat tento filosofický román se svůdnou lehkostí.
Žádné komentáře:
Okomentovat