Mládí je něco, co mají jen mladí a čeho by jen staří dovedli moudře používat.

Mladí lidé ještě mají život před sebou. Vůbec ani nepřemýšlí nad tím, co být starý všechno obnáší.

Život velmi rychle uteče a každý jednou zestárne. Mládež staré bere jako ty, kteří už mnohé prožili. Někteří k nim vzhlížejí s úctou, protože mají za sebou mnoho zkušeností. Nechávají si od nich radit, protože staří jsou také moudřejší a opatrnější. Ti, co se chovají ke starým lidem arogantně, jsou přeci jenom lidé, kteří si stále neuvědomují, co je čeká, a že jednou také zestárnou. Nevnímají, že momentálně mají něco cenného - mládí.

Najednou ale zestárnou a pak teprve zjišťují, že vše uteklo moc rychle. A vše co prožili, by nejraději vrátili zpátky. Vždyť, co starý člověk zmůže? Hbité pohyby jsou pro něho obtížné, protože jej vše bolí. Neustále jej rozum přivání na otázky, kolik dní života mu ještě zbývá. Pak teprve začíná vzpomínat na své mládí, které se zdá být tak nedávno. Určitě by se tolik nehonili za svou prací a trávili by více svého času se svojí rodinou, přáteli a všemi blízkými. Svůj život by si více užívali a to s pevnou hlavou.

Staří lidé mají po svých zkušenostech jiný pohled na svět. Pořád se ve svých myšlenkách vrací do minulosti. Poté vše srovnávají s dnešním světem a dnešní mládeží. Trochu si na ně postěžují, někdy oprávněně, a poučí je, že za jejich dob bylo vše jinak. Problém je, pokud staří nemohou nikomu důvěřovat nebo nemají nikoho, kdo by je měl rád. Zoufají nad dnešním bezohledným světem plným nepochopení a propadají pocitu osamělosti. I ve stáří by lidé měli žít šťastně a spokojeně se svými rodinami, které je mají rádi. Neměli by být nepochopeni, ani osamělí a už vůbec by si neměli myslet, že jsou na obtíž. Přeci jsou to jen lidé, kterým tenkrát také bylo dvacet.

My mladí máme život stále ještě před sebou. Jednou poznáme, co to je být starý člověk.